(ČR, 2021, 85 min.)
Režie: Haruna Honcoop
Stav: ve vývoji
Premiéra: 2021
Podpora: Státní fond kinematografie

O filmu

Olympijské hry v antice se konaly pravidelně a na jednom místě, k uctění hlavního řeckého boha Jupitera, který v moderní perspektivě reprezentuje princip moudrého rozvoje. Starověká Olympiáda byla lokální záležitostí, ale vedle svých rituálních vrstev měla význam podtržení tohoto principu v nejrozvinutější společnosti tehdejší doby. V jisté chvíli byla spolu s pádem Řecké civiliziace zapomenuta a myšlenka na ni se začala vracet až po staletích, spolu s tím, kdy začalo narůstat sebeuvědomění současné Euro-Americké civilizace v přímé vazbě na antické dědictví. Počátek moderní Olympiády leží opět v Řecku, kdy se ji podařilo po delším úsilí uspořádat v roce 1896 a to - narozdíl od antického předobrazu - na mezinárodním základě. Byl zde znovu přítomný i onen jupiterský prvek, protože tato událost předjímala rozvoj globalizace a globální hegemonii našeho typu civlizace. Současně zde byl ale o to silněji přítomen i jeho stín, který se ještě zesílil tím, že se Olympijské hry "daly do pohybu" a samo jejich pořadatelství se stalo na mnoho let otázkou soutěžením v prestiži mezi národy.

A tady leží zásadní paradox, který bude film reflektovat groteskní optikou, v kontaktu s klíčovými fakty a místy, kterých se to dotýká: základní tvář civiliziačního rozvoje v duchu humanistických tradic, kterým je svátek Olympiády, má i svůj strašlivý stín, který je tím silnější, čím snadněji je možné prosadit urbanistické zakotvení místa konání do provozu dané zěmě. Hlavní akcent Olympijské tváře souvisí s humanitou a demokracií bez přívlastků, rozměr akce i její mediální kontext ji však posunul i do roviny demonstrace mezinárodního významu pořadatelské země a získávání PR bodů i v disciplínách mimo sport, které třeba státnímu zřízení země, která Olympiádu pořádá, nejsou jinak až tolik vlastní. Hlavním stínem je však příliš častá urbanistická spoušť, která začíná v některých případech přesídlováním mnoha obyvatel a končí gigantickými opuštěnými stavbami, které ještě desetiletí po skončení Olympiády, nedokáží najít své uplatnění.

Vývoj tohoto filmu jsem začala s upřením pozornosti na Olympijské hry v Číně, ve kterých se zrcadlí všechny popsané aspekty a je zde je navíc jeden klíčový prvek z hlediska natáčení: v Pekingu máme pozůstatky Olympiády 2008 a současně se zde staví nová olympijská centra pro Olympiádu 2022, která mají zčásti využít i dosavadní - jinak značně nevyužité - stavby. Vývoj ukázal, že lze spojit čistě vizuálně-filmovou a společenskou reflexi celého tématu, když jako jednou z hlavním postav vyvstal mladý čínský absolvent filosofie a vášnivý urban explorer - muž, který proniká na zanikající místa a dokumentuje je. Tiang dokonale zmapoval nedostupné komplexy bývalých megalomanských olympijských staveb v severním Pekingu a našel způsoby, jak tam proniknout. V rámci předtáček vývoje jsme spolu natočili rozsáhlý, značně groteskní, materiál, který sestává z průzkumu těchto prostor. On sám je člověkem, který je hodně netypickým Čínanem a aktuálně získal stipendium pro další studia, ve Francii. To je z hlediska našeho filmu mimořádně příznivá okolnost, protože se můžeme snadněji věnovat průzkumu i urbanistickým pozůstatkům počátků moderní Olympiády v Řecku, ale i na dalších místech Evropy a Ameriky.

Stínem první řecké akce v moderních dějinách bylo, že její oficiální podporou doufal řecký král v nápravu své pošramocené reputace a problematické politiky a došlo k pravému opaku. Byly mnohonásobně překročeny náklady a v průběhu přípravy došlo k řadě problematických věcí. Ekonomikou olympiád se dlouhodobě zabývá profesor Will Jennings, který na základě faktů problematizuje přesvědčení, že putující olympiáda přináší do pořadatelských míst především prestiž a rozvoj. Pozitivní a negativní efekty jsou přinejmenším vyvážené. Film zahrne i diskusi uvnitř centrálního Olympijského výboru, zdali by Olympiáda neměla být právě vlivem všech těchto efektů na jednom místě.